Trable s bílým medvědem

Dostojevskij ve svém románu Zimní poznámky o letních dojmech zapsal zajímavý postřeh: „Zkuste si zadat úkol nemyslet na bílého medvěda, a uvidíte, že vám právě tato věc vytane na mysl každou minutu.“ Profesor psychologie Daniel M. Wegner z Harvard University zasvětil podstatnou část své profesní kariéry ověřování Dostojevského předpokladu.

Již v osmdesátých letech, v jednom ze svých prvních pokusů, Wegner a jeho kolegové požádali skupinu 34 dobrovolníku, aby v 5 minutách nahlas opisovali a nahrávali svůj proud vědomí (to znamená hovořit o čemkoliv, co jim vytane na mysl). Po několika cvičných záznamech dostala polovina účastníků instrukci pokračovat v nahrávání, ale s jednou změnou – ať se vyhnou myšlení na bílého medvěda. Pokaždé, když na něj pomyslí, nebo ho upomenou ve svém monologu, mají zazvonit na zvoneček.

Po jistém čase se instrukce opět změnila – teď byli účastníci vyzváni, aby se snažili na bílého medvěda myslet co nejvíce. Druhá polovina dobrovolníků obdržela stejné instrukce, ale v opačném pořadí. V obou skupinách zvonil zvonek častěji (19,22krát) po instrukci, aby dobrovolník myslel na bílého medvěda. Zvonky však zvonili (6,78krát) i za podmínky, že myšlenky na medvěda měli pokusné osoby potlačit. Vědomé potlačování myšlenek podle všeho není schopností, kterou by člověk ovládal (Wegner, 1974).

Wegner (1994) vysvětluje tento paradoxní efekt sebekontroly činností dvou rozdílných monitorujících systémů v myšlení. Jeden nazývá záměrným operačním procesem (intentional operating system), který hledá v mysli potřebné obsahy pro žádoucí mentální stav. Je to proces volný, podléhá vědomé kontrole a je možné ho přerušit. Druhý – ironický monitorující systém (ironic operating systém) – má za úkol vyhledávat mentální obsahy, které nasvědčují selhání záměrného procesu. Je pro něj charakteristické, že operuje mimo vědomí, vymyká se vůlí navozené kontrole a je nepřerušitelný. Při vědomém potlačování myšlenek, tyto vyhledává ve snaze dostat je pod kontrolu, čímž je ale naopak zároveň oživuje.

Nejen, že snahy o vytlačení nepříjemných myšlenek nemývají velikou úspěšnost, zdá se, že potlačované obsahy pak mají tendenci zaplavit mysl s ještě větší naléhavostí. Pokusné osoby z Wegnerovho experimentu, kteří se nejdříve snažili myšlenkám na bílého medvěda vyhnout, pak na něj v „myslící části“ pokusu mysleli mnohem více. Naopak účastníky, kteří nejprve dostali instrukci o medvědovi myslet co nejvíc, po chvíli prostě „omrzel“ (viz graf). Podobné zahlcení pozorovali i Toll, Sobell a Wegner (2001) u osob odvykajících kouření. Polivy a Herman (1985) citují dále několik zdrojů, které podávají konzistentní dukazy o tom, že restrikce v jídle je spolehlivým prediktorem přejezení a následně také nadváhy.

Pro zahlcení existují rovnou dvě vysvětlení. Prvním je tvorba asociace mezi procesem potlačování a kontextem, tedy prostředím nebo emocemi a dalšími podnětmi, ktoré jsou součástí situace potlačování. Vzniká tak mnoho připomínek, které když se znovu objeví, přinesou se sebou i myšlenku, s níž jsme bojovali. Druhou možností je, že činností ironického monitorujícího systému se zvyšuje přístupnost, neboli pohotovost potlačované myšlenky pro vědomí, přičemž ta trvá i po tom, co již o potlačení neusilujeme a nahrne se do mysli s překvapivou naléhavostí.

Wegner ve spolupráci se Sofií Zanakos vytvořili sebeposuzovací škálu (The White Bear Supression Inventory) zjišťující tendenci k chronickému potlačování myšlenek. Zjistili, že získané vysoké skóre svědčící pro chronické potlačování koreluje s obsesivním myšlením a depresivním a úzkostným afektem (Wegner, Zanakos, 1994). Metoda je volně dostupná na http://www.wjh.harvard.edu/~wegner/wbsi.html.

Existence ironického monitorujícího systému by mohla vysvětlit i jisté zkreslení v procesu rozhodování. Přeborníci v oblasti zkoumání heuristik rozhodování Kahneman a Tversky (1974) zjistili, že lidé nejsou schopni nebrat v úvahu známé informace, ani když jsou motivováni peněžitou odměnou.

Ve výzkumu Thompsona, Fonga a Rosenhana (1981) si 288 pokusných osob zahrálo na porotce reálného soudního procesu, přehrávaného herci. Část těchto porotců sledovala verzi, ve které se vyskytli nepřípustné důkazy (tzn.: nemají být brány v úvahu) o vině obžalovaného, část verzi s nepřípustnými důkazy o jeho nevině a třetí část porotců si vyslechla verzi, kde se žádné nepřípustné důkazy neobjevili. Ti porotci, kteří sledovali proces s nepřípustným důkazem svědčícím o nevině, pak odsoudili obžalovaného s menší pravděpodobností než ti, kteří byli svědky soudu s nepřípustnými důkazy o vině, nebo bez jakýkoliv nepřípustných důkazů. V dotazování po experimentu, ale skupina pokusných osob sledujících soud s důkazy pro nevinu byla přesvědčena, že jejich úsudek tento fakt nijak neovlivnil, zatímco skupina, která sledovala soud s důkazy pro vinu, referovala o zkreslení. Porotci tak podle všeho nebyli schopni se v rozhodování o vině obžalovaného oprostit od informací, jež na soudě zazněli, o kterých ale zároveň věděli, že nemají být brány v potaz. Informace, které se rozhodli vědomě ignorovat, byly nadále přítomny.

Přímé potlačování myšlenek tedy není správnou cestou. Mnohem účinnější jsou v boji proti nežádoucím myšlenkovým obsahům spíše strategie nepřímé neboli jakýsi druh odklonu. Patří mezi ně jednoduchá interference pozornosti nebo paradoxní intence (budu se snažit myslet na to, na co myslet nechci a po čase mě myšlenka omrzí). Kromě samotné snahy o potlačování se na vzniku „ironického efektu“ v myšlení podilí ještě jeden faktor. Je jím psychické zatížení (mental load). Vyplatí se tedy věnovat se i prevenci stresu, například cestou nácviku relaxačních technik nebo meditace. Technikám zvládání nechtěných myšlenkových obsahů se budu věnovat v samostatném článku.

Zdroje

1. Polivy, J.,  Herman, C.P. (1985). Dieting and binging: A casual analysis. American Psychologist, 40, 193-201.
2. Tversky, A., Kahneman, D. (1974). Judgment under Uncertainty: Heuristics and Biases. Science New Series, Vol. 185, 1124-1131.
3. Thompson, W. C., Fong, G. T., & Rosenhan, D. L. (1981). Inadmissible evidence and juror verdicts. Journal of Personality and Social Psychology, Vol 40(3), 453-463.
4. Wegner, D. M., Schneider, D. J., Carter, S., & White, T. (1987). Paradoxical effects of thought suppression. Journal of Personality and Social Psychology, 53, 5-13.
5. Wegner, D. M. (1994). Ironic processes of mental control. Psychological Review, 101, 34-52.
6. Wegner, D. M. (2011). Setting free the bears: Escape from thought suppression. American Psychologist, 66, 671-680.
7. Wegner, D. M., & Zanakos, S. (1994). Chronic thought suppression. Journal of Personality, 62, 615-640.