Kategorie |
Embodied Cognition (vol. 1): Entrée do problematiky vtělesněného poznávání
Může poloha naší ruky ovlivnit, zdali se nám nějaká věc bude nebo nebude líbit? Je pro nás informace vnímaná v rozčilení stejná jako informace, kterou si snažíme zapamatovat s klidnou hlavou? Pomáhá nám zaujmutí konkrétní tělesné pozice při lepším vybavení vzpomínek z vlastního života? Právě zapojení našeho těla, ale také situačního kontextu a prostředí při procesu poznávání se snaží osvětlit koncept vtělesněného poznávání (Embodied Cognition). Jaké možnosti tento přístup skýtá nejen v psychologii a psychoterapii, ale také v praktických záležitostech jakými jsou vzdělávání, fyzioterapie, marketing, interakce člověk-stroj se zaměřením na UI design, to se pokusím nastínit v sérii článků na webu PsychoLogOn. Mozek-počítačKognitivní psychologie využívala dlouhá léta při popisu a vysvětlování lidské psychiky metaforou počítače. Stejně jako o procesech počítačového programu, také o lidské psychice se explicitně uvažovalo jako o jakémsi zařízení na zpracovávání vstupních informací z vnějšího prostředí, mentálních (kognitivních) procesů, jakými jsou učení, paměť, myšlení nebo řešení problémů. Je pozoruhodné, že tato metafora nabývala svých rozměrů v obou směrech, tedy psychologové se zde inspirovali při tvorbě svých teorií, ale jak uvádí např. Gigerenzer a Goldstein (1996), také tvůrci umělé inteligence hledali základní principy použitelné pro své stroje ve studiu nervového systému nebo myšlení, mezi nimi například takoví myslitelé, jakými byli John van Neumann nebo známý Alan Turing. Ačkoliv je tato komputační teorie mysli nosným konceptem, nabízí se kritika, která naznačuje, že kognitivismus uzavírá veškeré psychické dění pouze do oblasti hlavy a zanechává člověka při snaze o hlubší pochopení psychického dění s jakýmsi pocitem disociace – že myšlení v naší hlavě probíhá jako samostatný a oddělený proces, jako soustava reprezentací a komputačních mechanismů, jako zcela objektivní zrcadlení okolní reality. Do jaké míry se tedy zapojuje naše tělo při tvorbě našeho myšlenkového obsahu? Intuitivní vhled nám napovídá, že psychika je spíše než izolovaný systém silně provázána s okolním děním, její procesy jsou orientovány situačně a sama sebe akomoduje v aktuální závislosti na situaci, kdy je zároveň aktivně selektivní a mnohé studie to již dříve naznačily (Clark & Chalmers, 1998). Jako reakce na kognitivismus vznikly přístupy, které právě s těmito argumenty kalkulují a diskutují tvrzení, že mysl existuje v jakémsi odděleném prostoru, nýbrž že je do procesu kognice zahrnuto více aspektů, jako například percepční a motorický aparát člověka (Barsalou, Niedenthal, Barbey & Ruppert, 2003; Damasio, 1999; Glenberg, 1997). To, že metafora počítače není pro lidskou psychiku dostačující, tedy že lidská psychika umělé systémy v určitém smyslu překonává, přinejmenším zapojením právě více dostupných systémů do procesu interakce s prostředím, můžeme mimo jiné dialekticky vyvodit na základě myšlenkového zpochybnění Turingova testu filosofem Johnem Searlem v roce 1980. Jeho argument čínského pokoje jasně implikuje skutečnost, že princip počítačového zpracování informace nemůže být pro vystižení analogie mozek-počítač dostačující, kdy počítač může komunikovat jako zdánlivě rovnocenný partner, nicméně sám komunikovanému obsahu nerozumí. V lidské psychice toho tedy hraje roli mnohem víc. Pokud jsme tedy ochotni připustit fakt, že do procesu našeho uvažování vstupuje nejenom mozek a určité informace, které jsou zpracovávány, ale také zbytek naší nervové soustavy, povaha situace, ve které se nacházíme a dále reálný časový aspekt při dosahování konkrétního úkolu, začínáme, byť trochu zeširoka, hovořit o konceptu vtělesněné kognice (z angl. Embodied Cognition), dále v textu EC (s laskavým svolením Mgr. Jiřího Mately si dovoluji uvést termín vtělesněná kognice, který je, zdá se, pro tento fenomén nejvíce výstižný).
Vtělesněné poznávání – co vše formuje myšlenkyEmbodied cognition (EC) neboli vtělesněné poznávání představuje široký výkladový rámec při snaze o pochopení fungování lidské psychiky. EC je přístup, ve kterém jsou kognice a její aspekty vždy chápány jako situovaná aktivita (Anderson, 2003). EC přístup navrhuje explicitní zapojení vstupů lidského z těla a vnímaného situačního kontextu do procesu poznávání (Varela, 1993; Cowart, 2014). Koncept EC vykládá lidské poznávání jako vždy závislé na tělesné zkušenosti. Tímto rozšiřuje prostor pro kognitivní dění z pouhého mozku na celistvou interakci lidského těla s prostředím. Z tohoto úhlu pohledu je kognice vždy orientovaná na cíl, ovlivněna časovými aspekty a je jednoznačně aktivní povahy (Wilson, 2002). Při ukládání informací jsou v rámci EC zahrnuty nejenom tělesné postoje, ale také pohybová a emocionální zkušenost. V obecnosti lze přístup vtělesněné kognice chápat jako vliv interakce organismu a prostředí na kognici a proto je EC také obvykle uchopováno z různých úhlů pohledu (AI - robotika, filosofie, biologie, psychologie). Vzhledem k tomu, jak poznatky konsoliduje Monica Cowart, obecné teorie EC hovoří o rozvoji kognitivních procesů v závislosti na reálném časovém a na cíl orientovaném aspektu v interakci mezi organismem a prostředím, kdy právě povaha těchto interakcí ovlivňuje formování a další upřesňování povahy vznikajících kognitivních schopností. A přidává, že veskrze všechny, byť různé koncepce EC tvrdí, že nezbytnou podmínkou pro kognici je embodiment (tedy vtělesněná zkušenost), přičemž embodiment je v základu pojímán jako unikátní způsob senzomotorických schopností organismu, umožňující tomuto organismu interagovat s environmentální nikou. Centrální tvrzení EC je, že důležitou roli v poznávání hrají nejenom senzomotorické schopnosti organismu, tělo a životní prostředí, ale také způsob, jakým vzájemné působení těchto elementů umožňuje rozvoj zvláštních poznávacích schopností a určuje přesnou povahu těchto kapacit a posouvá tento přístup do konstruktivistické roviny. Roviny EC podle Gallagherova děleníSilné zastání v rámci filosofie a psychologie, beroucí v potaz empirickou evidenci (Dijkstra, 2006; Dijkstra, 2007; Niedenthal 2007; Brouillet’s et al., 2010; Cassanto, 2010; Madan & Singhal, 2012; Eelen, 2013; Dijkstra, 2014), staví EC coby nosný koncept, který je schopný postihnout a lépe vysvětlit některé duševní procesy. Otázkou nicméně zůstává, do jaké míry je embodiment přímo zodpovědný za kvalitu našeho poznávání. Různé úrovně, jak tento přístup chápat, konsoliduje profesor Gallagher z University of Memphis ve své přednášce. Gallagher z filosofického hlediska EC považuje za ne zcela ukotvený koncept a sám nabízí rozdělení přístupu k EC na několik kategorií:
Každý z těchto přístupů jinak akcentuje vliv vtělesněné zkušenosti na poznávací procesy a táže se po opravdovém významu EC v lidském poznávání. V případě minimálního embodimentu je například upozaďován a rozporován přímý vliv tělesných pozic a situačního kontextu na psychiku (Goldman, Vignemont, 2009), zatímco v rámci výkladu Extended Mind je naopak široký situační kontext chápán jako přímá součást našeho kognitivního systému. Pro přesnější definice navštivte přednášku profesora Gallaghera na tomto odkaze. ZávěremV současné době se EC v oblasti psychologie jeví velice slibně, nejen v kontextu vztahu k vlastnímu tělu, například v různých typech terapií, ale především při výzkumu a vývoji zařízení v rámci interakce člověk-stroj, kdy je zahrnutí nejen tělesných schémat, ale také širšího situačního kontextu, periferních systémů a zařízení do interakce s přístrojem (Extended Mind) naprosto kruciální problematikou. Právě na přístup nazývaný Extended Mind nejen z pohledu Andyho Clarka, známého filosofa na poli robotiky a umělé inteligence, se zaměříme v příštím článku na webu PsychoLogOn.cz. Zdroje
Zdroj obrázku
|
Psychologický ústav Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Arne Nováka 1
602 00 Brno
Česká republika
PsychoLogOn,
jejímž autorem je Department of Psychology, Faculty of Arts, Masaryk university,
podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.psychologon.cz
