O štěstí a naději z pohledu pozitivní psychologie

Štěstí a naděje, pojmy, které se v době adventu skloňují víc, než kdy jindy jsou zároveň základním kamenem pozitivní psychologie. Pozitivní psychologii a témata s ní spojená nám nemůže představit nikdo jiný než docentka Alena Slezáčková. Dozvědět se mimo jiné můžete i to, že štěstí není o “štěstí”, ale i my sami na něm můžeme aktivně pracovat.

1. Co Vás přivedlo k pozitivní psychologii? V čem vnímáte stěžejní hodnotu této disciplíny?

K pozitivní psychologii mě přivedl dlouhodobý zájem o věci, které souvisejí nejen s problémovými otázkami našeho života, ale také s otázkami týkajícími se seberozvoje a životní spokojenosti. To bylo něco, co mě vždycky zajímalo a přitahovalo. V době, kdy jsem studovala, což bylo do roku 1997, těmto otázkám nebylo věnováno moc prostoru, jelikož pozitivní psychologie jako obor vznikla až v roce 2000. Prvním impulsem pro mě bylo, když jsem se po různých pracovních zkušenostech vrátila v roce 2004 zpět na Psychologický ústav a volila si téma své doktorské práce. Nezajímala jsem se však výhradně o pozitivní témata. Proto jsem se ve svém doktorském projektu zabývala posttraumatickým rozvojem, což je téma, které krásně ilustruje zaměření psychologie jak na ty negativní zkušenosti, tak i na pozitivní stránky, které nám život přináší.

2. Klíčovým pojmem pro PP je “štěstí”, co se vlastně pod tímto termínem skrývá v paradigmatu pozitivní psychologie? Není v dnešní době štěstím myšleno spíše hédonické pojetí života?

Když se zeptáte různých lidí na to, co je to štěstí, dostanete různé odpovědi, lišící se podle věku, vzdělání, kulturního zázemí, podle toho odkud přicházejí a kam míří. Stejně tak různí psychologové, kteří se snažili uchopit a definovat tento pojem, zdůrazňují různé kvality. Zmínila jste hédonický přístup ke štěstí ve smyslu něčeho příjemného, potěšujícího, vyvolávajícího pozitivní emoce. Domnívám se, že je naprosto v pořádku umět „mít se dobře“. Pozitivní psychologie však zdůrazňuje také význam eudaimonických aspektů štěstí: dělat něco, co má smysl, rozvíjet své silné stránky, prospívat něčím společnosti.

Terminologické vymezení štěstí je zároveň největším problémem pozitivní psychologie a dá se říci, že tento problém stále není zcela vyřešen. Jedním z nejvýznamnějších pojetí štěstí je v současné době PERMA model Martina Seligmana. Jeho uchopení tohoto pojmu není úplně dokonalé, nicméně v sobě zahrnuje ty nejdůležitější složky. Jedná se o akronym složený z počátečních písmen anglických slov: Positive Emotion (pozitivní emocionalita), Engagement (angažované zaujetí, tj. mít něco, co do čeho se můžeme ponořit a koncentrovat se na to, dělat to se zaujetím), Positive Relationships (kladné mezilidské vztahy), Meaning (smysl, což je právě ten eudaimonický prvek konceptu štěstí, obsahující vyšší účel a smysl) a Accomplishment (úspěšný výkon, tj. schopnost nejen snažit se o splnění svých cílů, ale také se občas zamyslet nad tím, co a proč šlo dobře a jaké si z toho můžeme vzít poučení do budoucna).

3. Zakladatel pozitivní psychologie Prof. Seligman mluví o tzv. naučeném optimismu. Znamená to ve své podstatě, že můžeme změnit ve svém životě nejenom skutky, ale i to, jak budeme o našem životě uvažovat a z jakého úhlu pohledu na něho budeme nahlížet?

Myslím, že logická posloupnost je, že dříve než změníme naše skutky, změníme smýšlení. Naše skutky vycházejí z našich hodnot, myšlenek a motivace, to je to, co se pak odráží v chování. Takže těžko měnit chování, aniž bychom změnili náš způsob myšlení. Chci však upozornit, že pozitivní psychologie rozhodně nevybízí k tomu, abychom se všichni snažili za každou cenu stát bezstarostnými optimisty. Nicméně ukazuje se, že přehnaně kritické, katastrofické, pesimistické myšlení opravdu zvyšuje riziko toho, že budeme vnímat život jako těžký, nevlídný a svět jako nepřátelský.

4. Existují nějaké logické důvody pro to, proč lidé ve vyspělé západní společnosti sami sebe definují jako méně šťastné ve srovnání s např. zeměmi třetího světa, nebo s našimi předky před cca 100 lety?

To je velmi zajímavá otázka, na kterou však neexistuje úplně jednoduchá odpověď. Myslím si, že nám pomůže lépe tomu porozumět, když si vyjasníme, o jakém druhu štěstí teď vlastně mluvíme. Dle Seligmanova PERMA modelu štěstí se dá skutečně říci, že řada lidí v západní kultuře má dnes mnoho možností pro to být zaangažovaní do řady zajímavých aktivit, mají spoustu zdrojů zábavy, nicméně právě zde může poněkud strádat složka smysluplnosti. Materiálním a výkonovým zaměřením západní společnosti také často trpí mezilidské vztahy. Kdežto když se podíváme na některé jiné země, především ty s tradičními kulturami, tak tam zase vnímáme spíše důraz na kvalitu mezilidských vztahů a spiritualitu. Ukazuje se, že právě tyto složky jsou hlubším a trvalejším zdrojem celoživotního štěstí. Domnívám se, že vždy je také důležité zvážit širší kontext života daného člověka. To znamená například jeho ekonomické podmínky, nakolik je člověk svobodný ve svém rozhodování, nakolik může věřit vládě, jaké jsou jeho sociální jistoty a nebo úroveň zdravotnické péče. Když se podíváme na výsledky některých mezinárodních studií, jako je například World Database of Happiness, která shrnuje výstupy výzkumů týkající se štěstí napříč různými zeměmi z celého světa, tak se ukazuje, že mezi ty nejšťastnější patří právě skandinávské země, kde je vysoká úroveň jak ekonomického, tak sociálního statutu. A na té nejnižší příčce průměrného štěstí nacházíme naopak země z chudých, rozvrácených, politicky nestabilních oblastí. Jinak řečeno, ano, štěstí máme hledat především uvnitř sebe, ale pro jakoukoli reflexi či kontemplaci je potřeba mít zajištěny nejprve základní životní potřeby.

5. V centru pozornosti pozitivní psychologie nestojí psychopatologie, ale zdraví jedinci. Co jim může pozitivní psychologie nabídnout, co je prediktorem zdravého a “šťastného života”?

Poznatky pozitivní psychologie nacházejí uplatnění v řadě praktických doporučení. Rozhodně však nenabízíme žádný obecný recept na štěstí. Vždy je potřeba zhodnotit naši osobnost, naše vrozené charakteristiky, možnosti, které máme, i to, z jakého prostředí vycházíme. Nicméně existuje pár ingrediencí, ze kterých si každý může namíchat svůj vlastní recept na spokojenější život. Mezi ně určitě patří například zamyšlení se nad svým převažujícím způsobem myšlení. Negativistické a pesimistické myšlení samozřejmě může být v určitém případě účelné a adekvátní situaci. Problém nastává, když se negativní myšlení stává dlouhodobě přetrvávajícím, obecně zaměřeným a stereotypním. Pak spíše hrozí, že prohloubí již sníženou kvalitu života. Myslím, že je opravdu užitečné uvědomit si, jak vlastně přemýšlíme, čeho si ve světě všímáme, a jakým způsobem nás to ovlivňuje. A chceme-li pozměnit svůj náhled na život, můžeme začít trénovat svou všímavost ke světlým stránkám života a schopnost ocenění jeho pozitivních aspektů.

Druhou ingrediencí může být lepší péče o mezilidské vztahy. Práce a výkon se mnohdy čím dál více nadřazují kvalitě vztahů, čímž se oslabuje blahodárná síla přirozeného sociálního kontaktu. Znamená to tedy nejen umět v případě potřeby požádat o sociální oporu, a umět ji efektivně využívat, ale také být ochoten a schopen poskytnout pomoc a podporu ostatním.

Za zmínku stojí ještě alespoň dvě přísady pro šťastný život. Je to schopnost nacházet a rozvíjet své silné stránky. Naučit se je rozpoznávat, pojmenovat, a aktivně využívat v různých situacích a kontextech svého života. A také být schopen uplatnit tento přístup při pohledu na druhé lidi – všímat si jejich předností, umět je přirozeně ocenit a podpořit jejich rozvíjení.

A poslední ingrediencí, kterou nemohu nezmínit, je něco, co považuji za hodně důležité. Jsou to prosociální či jinak prospěšné aktivity. Řada lidí uvažuje o štěstí jako o něčem, co se týká především jich samotných, jejich života, možná jejich nejbližších. Nicméně z řady výzkumů, i těch, které jsme realizovali tady u nás na PsU, vyplývá, že mezi ty nejšťastnější lidi patří ti, kteří jsou schopni odkročit od fascinace sebou sama a nahlédnout do svého, ať už nejužšího, nebo naopak vzdáleného sociálního okolí, a položit si otázku: Není zde náhodou někdo, pro koho bychom mohli něco udělat, prospět jeho pohodě, štěstí, lepšímu fungování, zkrátka vyšší kvalitě života? Ukazuje se, že lidé, kteří se angažují v dobrovolnických, charitativních či jinak prosociálně zaměřených aktivitách, jsou spokojenější, vykazují vyšší úroveň smysluplnosti života a duševního zdraví.

6. V jaké oblasti pozitivní psychologie vnímáte její limity? Na čem je třeba pracovat?

Zpočátku byla pozitivní psychologie řadou převážně evropských výzkumníků vnímána jako věda o mladých, krásných, úspěšných Američanech. Naštěstí to skutečně neplatí. Pozitivní psychologie jako věda se velmi rychle rozšířila napříč kontinenty a kulturami, a našla ohlas v řadě různých zemí. Nicméně stále při pohledu na nejnovější publikace nacházíme velkou převahu výzkumných studií, které se týkají naší západní kultury. Domnívám se, že to je jeden z důvodů, proč má smysl rozvíjet spolupráci také s kolegy z jiných kulturních oblastí. A právě to je věc, která mě velmi zajímá a baví. Je velmi obohacující všímat si, jak odlišné může být v něčem pojetí kolegů třeba z Indie nebo z jižní Afriky, a v čem se naopak shodujeme. Myslím, že může být užitečné trošku nabourat ten někdy mylný dojem, že se věda o štěstí týká především naší euroamerické civilizace, a naplno otevřít dveře i výzkumům a tématům, které přicházejí z jiných kultur. Význam lepšího porozumění příslušníkům jiných kultur je a bude čím dál větší. Ať chceme nebo ne, budeme v souvislosti s imigračními vlnami čím dál častěji a více konfrontováni s důležitými kulturními odlišnostmi a myslím, že nejen pozitivní psychologie, ale psychologie jako taková, má ještě na tomto poli hodně práce.

Jako druhou výzvu současné pozitivní psychologie vnímám potřebu věnovat více pozornosti longitudinálním studiím, a tedy více posílit právě tento design výzkumů.

7. Váš poslední výzkum je tzv. Barometr naděje, jehož hlavním cílem je odhalit význam, obsah a zdroje u naděje u české populace. Mohla byste nám tento výzkum přiblížit? Jaké jsou výsledky?

V rámci projektu Barometr naděje jsme jednak měřili takzvanou dispoziční naději ve smyslu nadějného myšlení, ale zkoumali jsme také úroveň tzv. prožívané naděje. Na základě analýzy dat od výzkumných souborů ze Švýcarska, Německa, Francie a Česka se ukázalo, že právě čeští respondenti významně výše skórovali v míře prožívané naděje, jejíž obsah je spíše transcendentální povahy. Švýcaři naopak vykazovali nejvyšší míru schopnosti nadějného myšlení. Švýcarský soubor také v porovnání s výsledky z výzkumných vzorků z Německa, Francie a Česka vykazoval nejvyšší průměrnou míru spokojenosti, optimismu a také kvality mezilidských vztahů. U německého souboru byla v porovnání s ostatními zeměmi odhalena nejvyšší míra pesimismu a u francouzského souboru nejvyšší míra depresivity. Tyto výsledky je však potřeba brát jako orientační, neboť soubory z jednotlivých zemí neobsahovaly stejný počet respondentů ani shodné rozložení podle demografických proměnných. Důležité také je mít na paměti konkrétní dobu a kontext, v němž sběr dat probíhal. Náš sběr dat se koná vždy v listopadu, a právě koncem roku 2015, z něhož pocházejí data o jejichž výsledcích nyní hovoříme, došlo k těm tragickým událostem v podobě dvou velkých teroristických útoků v Paříži. A takové události samozřejmě velmi ovlivňují to, jak se lidé v dané době cítí a jak a o čem přemýšlejí. Pojďme ale ještě zpátky k výsledkům týkajících se českých respondentů. Nejen že jsme u nich nalezli nejvyšší průměrnou míru prožívané naděje, ale také nejvyšší úroveň vděčnosti. Přiznávám, že tento výsledek mě potěšil, neboť z převažující atmosféry ve společnosti by mohl vzniknout spíše opačný dojem.

9. Jak se Vám konkrétně promítá pozitivní psychologie do osobního života?

Já jsem za ni velmi vděčná. Mě to jednak opravdu upřímně baví, a navíc mi to dává smysl. Pozitivní psychologie mi skutečně pomáhá naplňovat všechny složky PERMA modelu štěstí. Ráda tato témata studuji a zkoumám, baví mě o tom přednášet. Pozitivní psychologie mi přináší radost a dává mi naději, když vidím, že jsou to témata, která mnoho lidi oslovují, o která se přirozeně zajímají. Mám možnost spolupracovat s mnoha zajímavými a inspirativními lidmi, a za to jsem vděčná. Řadu věcí, o kterých se dozvídám, se snažím neponechat jen na teoretické rovině, ale aplikovat i ve svém životě. A to je něco, co velmi posiluje mou motivaci i zájem o můj obor a zvyšuje mou kvalitu života.

Ve své práci vidím nejen radost, ale i smysl. Nepochybuji o tom, že je dobré a smysluplné upozorňovat na světlé stránky v nás i kolem nás, věřit, že život může být dobrý, a že může být i lepší, a nabízet směr a cesty, jak se k tomu přiblížit.

10. Máte nějaké obecné doporučení pro českou populaci ze statusu přední české vědkyni v oboru pozitivní psychologie?

Doporučení je více a některá už jsme zmínili. Myslím si, že jedno z těch základních doporučení je, pokusit se méně trápit tím, co skutečně nemůžeme ovlivnit, ale spíše zaměřit svou pozornost a energii na to, v čem můžeme učinit nějakou změnu k lepšímu. A také umět ocenit všechno to dobré, co v životě máme, byť se to někdy může zdát všední, normální a běžné. Co se týče dobré kvality mezilidských vztahů, tak tam vnímám dva hlavní pilíře, které přispívají k naší spokojenosti ve vztazích. Když jdou věci hladce a vše se daří, můžeme zkusit častěji vyjadřovat své uznání, ocenění a vděčnost. Přirozeným, autentickým, upřímným způsobem. A když se naopak v blízkém vztahu něco pokazí, tak je důležité umět si vzájemně odpustit. Na jedné straně je tedy vděčnost za to dobré, na druhé straně schopnost tolerovat odlišnosti, vyjasnit si neshody, umět si odpustit a jít dál. A za poslední důležitou věc pokládám kultivaci spirituální stránky naší existence, rozvíjet schopnost být v kontaktu s něčím, co nás přesahuje, ať již to nazýváme jakkoli – Bohem, přírodou, univerzálním řádem či jinak. Uvědomění, že jsme součástí něčeho většího, co přesahuje hranice našich každodenních starostí, může být silnou oporou v dobách klidných i náročných.

Za rozhovor děkuje Kateřina Skalická.

Biografie

doc. PhDr. Alena Slezáčková, Ph.D. je představitelkou pozitivní psychologie v ČR. Pracuje na Psychologickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, kde vyučuje řadu povinných i volitelných předmětů. Těžištěm jejího výzkumného zájmu je studium osobní pohody, životní spokojenosti, naděje a duševního zdraví. Je zakladatelkou Centra pozitivní psychologie v České republice (www.pozitivni-psychologie.cz), zástupkyní ČR v Evropské společnosti pozitivní psychologie (ENPP) a členkou vedení Mezinárodní asociace pozitivní psychologie (IPPA). Alena Slezáčková je autorkou první ucelené monografie o pozitivní psychologii u nás („Průvodce pozitivní psychologií“, vyd. Grada, Praha 2012) a řady odborných i popularizačních textů z oblasti základního výzkumu a aplikačních možností pozitivní psychologie.