O psychologii katastrof se Štěpánem Vymětalem

„Změnu vnímám právě v nárůstu polarizace ve společnosti, ta může být hrozbou, která potenciálně ohrožuje demokratické principy naší společnosti“ Říká v rozhovoru Štěpán Vymětal, odborník na psychologii katastrof a mimořádných událostí

1. V České republice nejsou na denním pořádku přírodní katastrofy, ani tzv. “mad shooters”. Co je tedy u nás považováno za mimořádnou situaci? Co je nejčastěji v ČR předmětem psychologie mimořádných událostí?

Úplně bych nesouhlasil, máme zejména četné zkušenosti s rozsáhlými povodněmi – pomalými záplavami i bleskovými. Často se setkáváme s pozemními dopravními nehodami, některé jsou i většího rozsahu. Také aktivní útočníci se u nás bohužel vyskytli (nedávno např. útok střelce v restauraci Družba v Uherském Brodě, útok výbuchem plynu na bytový dům ve Frenštátě pod Radhoštěm). Z jiného okruhu byly dlouhodobé požáry muničních skladů ve Vrběticích, kde ohrožení přetrvávalo po dlouhou dobu. Mimořádné události a krizové situace se nám tedy nevyhýbají, byť nejsou na denním pořádku, ale to asi ani nikde jinde ve světě. Můžeme je rozdělit na přírodní (povodně, zemětřesení, tsunami, sesuvy půdy, tornáda, vlny veder apod.), technické (nehody v dopravě a průmyslu, požáry, úniky látek apod.) a člověkem záměrně způsobené (násilí, terorismus). Ty poslední mají nejsilnější dopad na psychiku a komunitu. Některé události jsou izolované (dopravní nehoda), jiné až kaskádovité (např. zemětřesení, tsunami a nehoda jaderné elektrárny ve Fukušimě).

2. Vnímáte v ČR nějakou změnu od období, kdy se začalo mluvit o migrační krizi? Ačkoliv v Čechách migraci nepociťujeme nijak hmatatelně, společnost je jednoznačně polarizovaná. Najde se i v takovéto situaci místo pro psychologii mimořádných událostí?

Změnu vnímám právě v nárůstu polarizace ve společnosti, ta může být hrozbou, která potenciálně ohrožuje demokratické principy naší společnosti. Vliv zde může mít i propaganda, kterou řadíme mezi tzv. hybridní hrozby. I jinde po Evropě se objevuje se nárůst vlivu populistických stran a extrémistických hnutí. V rámci Stálého výboru pro psychologii krizí katastrof a traumatu EFPA je téma psychologických aspektů migrace velmi aktuální v poslední době. Jde o téma mezioborové, zahrnující aspekty bezpečnostní, preventivní, klinické, komunitní, interkulturní. Co se týká ČR, psychologové provádějí výběr personálu, který pracuje se žadateli o azyl. Mezi migranty se objevuje velké množství psychicky polytraumatizovaných osob či dětí bez doprovodu, určité množství z uprchlíků může být v riziku násilné radikalizace. Psychologové se mohou podílet na léčbě a rehabilitaci, tvorbě programů posilujících odolnost komunit, výběru a přípravě bezpečnostního personálu, programech prevence radikalizace apod.

3. Ve své publikaci: Krizová komunikace a komunikace rizika popisujete, jak komunikovat s lidmi v stresových situacích. Mohl byste prosím zásady této komunikace stručně přiblížit?

Jedná se o výměnu informací mezi odpovědnými autoritami, organizacemi, skupinami, médii a jednotlivci – před, v průběhu a po skončení mimořádné události. Důležitou složkou je tedy i budování krizové připravenosti. Velké organizace by měly mít připraveny plány pro krizovou komunikaci dopředu, připravit si mohou mapu sdělení, která obsahuje klíčová sdělení. Velmi důležité je navázání a udržení důvěry publika – rozhodující je zde vyjádření empatie, dále pak i vyjádření otevřenosti, odbornosti a angažovanosti. Důležitá je proaktivita směrem ke sdělovacím prostředkům, spolupráce s nimi i zahrnutí veřejnosti do spolupráce jako rovnocenného partnera. Pokud je člověk v extrémním stresu, hůře vnímá a interpretuje informace, bývá zaměřen na negativní důsledky. Naším úkolem je podávat informace stručně, srozumitelně (bez cizích slov, názorně, na úrovni konkrétního myšlení), informace opakovat (v krizové situaci až 80% sděleného přeslechneme nebo mylně interpretujeme). Zpravidla má tato komunikace za cíl snížit rozrušení v populaci a apelovat na racionální stránku. Jsou ale i výjimky, kdy potřebujeme obavy naopak zvýšit – a např. přimět lidi v popření, aby se evakuovali. Specifická pravidla platí pro práci s člověkem zasaženým neštěstím. Zaměřujeme se na naplňování základních potřeb, dodávání informací, zachovávání důstojnosti, uznání ztráty, podporu vlastní aktivity, propojení s blízkými atd.

4. Jakým způsobem je možné rozpoznat hranici mezi ještě relativně zdravým zvládáním distresu a symptomy, které již signalizují patologii, která by se mohla rozvinout například v posttraumatickou stresovou poruchu? Je například časté, aby se PTSP projevovala psychosomaticky?

Chtěl bych zdůraznit, že velká většina osob při krizi a v jejím kontextu reaguje normalitou – jsou zejména odolní, někteří zcela rezistentní vůči stresu, někteří potřebují určitý čas k zotavení. Tyto tři kategorie představují normální a běžnou reakci na katastrofu. Týká se to odhadem 75-95% lidí, kteří přežili katastrofu, podle charakteru události. Po mimořádné zátěži tak dojde k nárůstu distresu, který zase odezní. Pokud neodezní nebo narůstá, můžeme zvažovat riziko rozvoje PTSP nebo jiných potíží. Samozřejmě, že se zde objevuje i psychosomatická stránka věci. Důležité je zaměřovat se na podporu odolnosti, ne upozorňovat na symptomy a psychopatologizovat přeživší. Existují určité rizikové faktory, které mohou zotavení komplikovat (např. předchozí trauma v osobní historii, špatný zdravotní stav, dlouhá expozice události, ztráta blízkých osob, peritraumatická disociace – tedy odštěpení v průběhu události, nedostatečná sociální opora, nezaměstnanost, materiální nedostatek, fyzické zranění apod.). Psycholog, který pracuje s lidmi po katastrofě, by měl umět vyhledávat osoby, u kterých je riziko rozvoje posttraumatických potíží, nebo kde je již potřeba léčba traumatu - a těm se věnovat a „nezatěžovat“ plošně všechny přeživší. To by nebylo efektivní ani ekonomické.

5. V jakých situacích si myslíte, že je vhodné vyhledat pomoc odborníka a kdy je naopak lepší se spolehnout pouze na sociální oporu svého okolí a určitý druh vlastních copingových strategií?

Odborníka bych oslovil, pokud stresové příznaky cca do 3-4 týdnů neustupují, komplikují zasaženému nebo jeho okolí život, když není sociální opora funkční, přidružují se zdravotní problémy, objevují se hlubší deprese, nadužívání alkoholu nebo psychoaktivních látek, pokud se objevily sebevražedné úvahy či jednání.

6. Mimo jiné jste soudním znalcem a forenzním psychologem. Bývá vyrovnávání se s psychickou zátěží jiné pokud jde o trestný čin, přírodní katastrofu, havárii... nebo lidé používají obdobné strategie?

V prožitku ztráty jedincem u zločinu či přírodní katastrofy nevnímám zásadní rozdíl. Rozdílná bývá reakce okolí. Individuální neštěstí může být těžší v tom, že je zde menší solidarita okolí, menší možnost sdílení neštěstí a pomoci v komunitě, než je tomu u hromadných katastrof. Individuální strategie jsou obdobné, jen u hromadných neštěstí mohou být výhodou strategie vzájemné pomoci a společné aktivity v prosazování práv a zájmů přeživších.

7. Jaký je Váš názor na vliv copycat efektu, myslíte, že díky tomuto fenoménu může statistika trestných činů narůstat?

Připomeňme například seriálového Dextera jehož chování je mnohými akceptováno a v několika případech i duplikováno. Nápodoba a identifikace podle mne hraje důležitou roli v mnoha kriminálních případech, včetně hromadného násilí.

8. Jak vnímáte roli médií v kontextu Vaší práce? Mohl byste uvést případná negativa nebo pozitiva jejich vlivu na celou zátěžovou situaci?

V oblasti zvládání katastrof a posilování odolnosti veřejnosti hrají média klíčovou roli. Novináři mohou jedince jak hluboce traumatizovat, tak i posilovat, přispívat k racionální informovanosti, podporovat svépomoc a vzájemnou pomoc, odolnost, solidaritu, práva a zájmy zasažených osob. Média mohou některými informacemi přispět k eskalaci násilí či nápodobě, jinými ke snižování rizik. Úkolem krizového řízení je se sdělovacími prostředky dlouhodobě aktivně spolupracovat a vytvářet s nimi vztah partnerské spolupráce.

9. Měl byste nějaká obecná doporučení pro mimořádné situace existují nějaké univerzální strategie, které se dají využít téměř v každé situaci, nebo je přístup natolik individuální, že se nedá takto formulovat?

Přístup musí být podle mne individuální a přizpůsobený konkrétnímu člověku a situaci. Univerzálně platí, že lidé v těchto situacích potřebují informace, aby se mohli sami rozumně rozhodovat. Informace jsou protilátkou k panice. Je dobře podporovat aktivitu lidí, což působí proti pocitu bezmocnosti. Podpora vzájemné pomoci může vést k eliminaci pocitů viny. Důležité je vyjádřit uznání a zachovávat důstojnost lidí, abychom eliminovali pocity studu. Důležitá je podpora komunikace a vztahů s blízkými – pro posílení sociální opory. Samozřejmě, že na prvním místě je zajištění fyzického bezpečí a zajištění základních potřeb zasažených osob i zasahujících profesionálů.

10. Čím se aktuálně zabýváte v oblasti psychologie katastrof?

V současnosti se podílím na projektu EUNAD Implementace. Jedná se o projekt Evropské komise, který se zaměřuje na oblast zlepšení pomoci lidem s disabilitou při katastrofách. Jde o to, jak zlepšit povědomí zasahujících složek o specifických potřebách a komunikaci s těmito lidmi, ale i o zlepšení krizové připravenosti organizací a lidí s disabilitou. Zahrnuty jsou zde např. oblasti evakuace a hromadného ukrytí. Projekt koordinuje německý Federální úřad pro civilní ochranu a pomoc při katastrofách a mezi partnery jsou zástupci z Německa, Česka, Rakouska, Norska a Dánska. Tento projekt, který se zaměřuje na lidi s intelektovým či kognitivním postižením (příp. i v kombinaci s tělesným postižením) navazuje na předchozí projekt EUNAD, jenž byl zaměřen na lidi se sluchovým či zrakovým postižením při katastrofách. Informace ohledně projektu i dalších aktivit v oblasti mimořádných událostí najdete na www.mvcr.cz/psychologie

Rád bych závěrem upozornil na činnost Sekce pro psychologii krizí, katastrof a traumatu ČMPS viz www.psychologieprokrize.cz , kde můžete najít další informace.

Děkuji za rozhovor Kateřina Skalická Rozhovory s PhDr. Štěpán Vymětal, Ph.D.

Štěpán Vymětal, odborník na psychologii krizí a katastrof. V současné době vrchní ministerský rada na psychologickém pracovišti Ministerstva vnitra ČR, člen posttraumatického intervenčního týmu Policie ČR, člen Disaster Victim Identification týmu ČR a člen Stálého výboru pro psychologii krizí, katastrof a traumatu EFPA .

Zdroj obrázku:

1. Archiv Š. Vymětala