Máte gen pro osamělost?

Naše vnímání ostatních a reakce na ně jsou pravděpodobně dědičné. Ukazují to výsledky nejnovější studie (Matthews et al., 2016), v níž britští vědci zkoumali vliv genetiky na prožívání osamělosti, sociální izolace a deprese. Pokud vám předci zanechali geny pro osamělost, můžete se celý život cítit opuštěně, přestože budete mít facebook plný přátel a Vánoce protančíte s blízkými. Existují však strategie, jak tyto dispozice zmírnit.

 
Nejprve musíme rozlišit základní pojmy, které psychologové zkoumali: sociální izolaci a osamělost. Sociální izolace je ryze objektivní stav, v němž máme omezené sociální kontakty a interakce. Naopak osamělost vnímáme zcela subjektivně. Můžeme se při ní cítit společensky nebo citově odpojeni od lidi kolem nás, přestože žijeme rušným společenským životem. Společensky izolovaní lidé naopak nemusí být nutně osamělí a osamělí lidé nutně společensky odloučení.

 

Je to o pocitech dvojčat

Výzkumníci použili data z longitudinálního výzkumu dvojčat, v němž shromažďovali údaje o 1116 párech dvojčat stejného pohlaví narozených ve Velké Británii v letech 1994 a 1995. Vědci získali výsledky ukazující významné genetické korelace mezi samotou, sociální izolací a depresí. Došli k závěru, že přestože ne všichni společensky izolovaní lidé jsou osamělí, ti, kteří mají subjektivní zkušenosti s osamělostí, jsou často depresivní právě kvůli genetické výbavě.

Toto negativní vztahové nastavení je patrně dědičné. A právě takové genetické predispozice způsobují, že naše "defaultní" nastavení reaguje na pocity osamělosti způsoby, které ve skutečnosti zvyšují naši sociální izolaci a deprese.

Právě dojem osamělosti byl u britských dvojčat mnohem vyšším rizikovým faktorem pro rozvoj deprese než sociální izolace. Osamělí lidé mají totiž blíže k negativnímu myšlení, negativně vnímají vztahy s ostatními a na sociální interakci reagují přehnanou obranou.

 

Sto kroků ze samoty

Přestože "gen osamělosti" nebyl dosud izolován (a možná nikdy nebude, protože pocit samoty pravděpodobně způsobuje spojení více genů), zjištění posilují další studie (Goossens et al., 2015), jejichž autoři rovněž nalezli genetické predispozice k osamělosti.

Dobrou zprávou je, že bez ohledu na to, zda jsme geneticky náchylní k osamělosti, zůstává podle vědců síla vymanit se ze spárů samoty v našich rukou. Máme schopnosti korigovat a zmírnit negativní vnímání našich vztahů (za předpokladu, že blízcí lidé o nás mají větší starost než my o ně), podnikat aktivní kroky k navázání lepších vztahů s ostatními (což ovšem může být emočně riskantní, protože nás druzí mohou odmítnout), sledovat vlastní přehnané obranné reakce a dát šanci větší srdečnosti a otevřenosti (přestože nám ony geny říkají, že to může být riskantní). Tedy ideální program na vánoční svátky.

 

Přečtěte si původní článek na webu PsychologyToday.