Milujte svůj optimismus i pesimismus. A nebojte se je použít

Jednoduše řečeno po světě chodí zhruba stejně optimistů jako pesimistů a mezi nimi balancuje o něco více realistů. Optimisté očekávají, že je potkají především dobré věci, zatímco pesimisté vidí v budoucnosti překážky. Psycholožka Diana Raabová tvrdí, že nejde o rigidní rysy osobnosti, ale i strategie, které bychom si měli osvojit. Každá se totiž hodí v jiné situaci.

 

Výzkumy tradičně uvádí, že optimistické i pesimistické osobnosti formují naše dětské zkušenosti. Už klasik vývojové psychologie Erik Erikson tvrdil, že lidé s „předvídatelným“ dětstvím obvykle získají základní důvěru, zatímco ti, pro něž jsou první roky života „nepředvídatelné“, mají menší sklon důvěřovat lidem a okolnostem. Z Eriksonova tvrzení není obtížné odvodit, ze které skupiny vyroste více optimistů a ze které pesimistů.

Samotná volba způsobu, jakým zvládáme životní výzvy, často závisí na tom, zda svět vnímáme pozitivně či negativně. Charles Carver a Michael Schier z University of Miami zjistili, že optimisté zažívají při řešení stejných životních problémů méně strádání než pesimisté ve stejné situaci. Potvrzuje to i psychiatr Gordon Livingston. Podle něj jsou zkrátka pesimisté více depresivní a uchovávají si více pochybností než ti, kdo uvažují optimističtěji.

 

OBRANA PESIMISMEM

Autorka tohoto textu, psycholožka a spisovatelka Diana Raabová, však dodává, že klasické rozdělení lidí na ty pozitivní a negativní můžeme vnímat ještě jinak. Zkušenost jí ukázala, že optimismus a pesimismus nejsou jen vlastnosti osobnosti, ale do určité míry i společensky nakažlivé emoční stavy. Mezi způsoby, jak zjistit, zda jsou lidé v depresi, patří emoční zrcadlení. Tedy, když při styku s nimi také pociťujete depresi.

Raabová odmítá přesvědčení, že je zdravější být optimistou než pesimistou. Některé současné teorie říkají, že zdravá míra pesimismu nám může pomoci překonat řadu vnitřních překážek k dosažení osobních cílů. Autorka sama tento „obranný pesimismus“ použila, když vydavatel odmítl návrh jejího rukopisu, nebo když jí dvakrát během pěti let diagnostikovali rakovinu.

„Obranný pesimismus“ je postoj, jímž člověk přijme skutečnost, že plány se mohou zcela fatálně pokazit a díky tomu se je poté schopen připravit na každou eventualitu. V některých situacích nám může pomoci zmíněná obrana pesimismem, jindy je však lepší optimismus. Tuto domněnku opírá autorka o studii, v níž vědci zkoumali vliv odmítnutí na práci spisovatelů. Optimistický postoj byl neocenitelným pomocníkem při zvládání odmítnutí. Neustálá zklamání a deprese z nich totiž působily, že autoři přestali posílat svou práci k publikaci.

 

BUDE TO, JAKÉ SI TO VYMYSLÍME

Martin Seligman v knize Naučený optimismus razí myšlenku, že to, jaké věci budou, záleží především na tom, jak o nich budeme přemýšlet. Pokud začneme myslet optimisticky, můžeme změnit věci k lepšímu. A pokud je naopak budeme vnímat pesimisticky, můžete je tím změnit k horšímu.

Pro zjištění, jak o věcech a situacích přemýšlíte, vytvořil Seligman test založený na 3 aspektech:

Trvalost: Pokud jsou věci dobré (nebo špatné), očekáváte, že takové zůstanou po dlouhou dobu?

Všudypřítomnost: Pokud je jedna věc dobrá (nebo špatná), myslíte, že i ostatní budou stejné?

Personalizace: Pokud věci jsou dobré (nebo špatné), čí je to zásluha (nebo vina) - vaše nebo někoho jiného?

Kreativní osobnosti, zejména spisovatelé, jsou na sebe obvykle velmi tvrdé. Často o své práci pochybují. Pozitivní stránkou tohoto typu pesimismu je, že tvůrčí typy jsou často pracovitější a perfekcionističtější než optimisté. Ví totiž, že musí být bezvadní, aby vystoupali na vrchol svých profesí. V určitých situacích tak může být zdravá dávka pesimismu výhodná. Takže, doufat v nejlepší, ale připravit se na nejhorší!

 

Přečtěte si původní článek na webu PsychologyToday.