Jaký je současný stav penitenciární psychologie? Prozradí Václav Jiřička, hlavní psycholog Vězeňské služby ČR.

PhDr. Václav Jiřička, Ph.D je absolvent klinické a forenzní psychologie na německé Friedrich-Alexander Universität Erlangen-Nürnberg.  V současné době je hlavním vedoucím psychologů Vězeňské služby ČR, soudním znalcem a předsedou Asociace forenzních psychologů Čech, Moravy a Slezka.

Z jakého důvodu jste se rozhodl právě pro vězeňskou psychologii?

Už na začátku studia mně zajímala forenzní psychologie, ale jak o ní, tak o jí podřazené vězeňské psychologii jsem věděl nejdřív jen málo. Velký vliv na mě měla cvičení doc. Gendolly, takového trochu pošuka, ale současně génia, který nám každý týden zadal prostudovat nějaký sociálně-psychologický experiment, o kterém jsme pak diskutovali. Mám toho doma dodnes několik šanonů. Samozřejmě jsme začínali na experimentech Zimbarda a Milgrama. Studoval jsem v Německu, ale tahle cvičení byla v angličtině, v které jsem se tehdy ještě styděl veřejně mluvit. Protože ty diskuse byly ale opravdu vášnivé a probíraly se fascinující morální a etické otázky, trochu mi to od toho ostychu pomohlo. Tak se ten můj zájem asi rozhořel. Zásadní vliv pak na mě měl prof. Friedrich Lösel, skvělý vědec a velmi ušlechtilý člověk. Vymýšlel kriminologické studie, zapojoval nás do výzkumu, já třeba v rámci jednoho projektu o fotbalových hooligans sjezdil celé Německo, a protože byl šéfem katedry, tak z té své forenzní psychologie udělal nejdůležitější obor. Studie známé z literatury nám přibližoval i tak, že každý měsíc pořádal forenzně-psychologická kolokvia, na která zval psychology z celého světa: Davida Farringtona, Marka Lipseyho nebo Terrie Moffittovou, autorku uznávané teorie celoživotní a adolescencí omezené delikvence. ... Co by za to dnes člověk dal – tehdy jsem to neuměl ani dost docenit, kolikrát si to nechal ujít, a to jsem bydlel pět minut od univerzity!

Jinak byl ale prof. Lösel hodně přísný, takže jsem měl z jeho předmětů ty zdaleka nejhorší známky. Později jsem ho navštívil i v Cambridge, kde řediteloval Institutu kriminologie. Občas se ještě potkáme na nějaké konferenci a já mám radost, že on má radost, že se někdo z jeho studentů věnuje jeho oboru.

Myslím, že je důležité mít někoho, od koho se můžete učit. Bez konkrétních lidí bych se k vězeňské psychologii nejspíš nedostal.

Kdo a s jakými problémy za Vámi nejčastěji přichází?

Odsouzené, tedy ty, kteří už byli odsouzeni k výkonu trestu, velice často trápí různé úzkostné či depresivní stavy. Ty pramení obvykle z odloučenosti či narušených vztahů s blízkými. Odsouzení bývají většinou stabilnější a klidnější než obvinění. To jsou ti, kteří teprve ve výkonu vazby čekají na vynesení rozsudku. Tam jsou emoce vyhrocenější. Ve vazbě je také častější sebevražedné chování a různé formy sebepoškozování. Někteří vězni se chodí poradit, jak zvládat svoji impulzivitu a agresivní chování. Těch je ale podstatně méně a často je obtížné rozpoznat, jestli je to opravdu samotné tak vnitřně trápí, nebo zda za tím nejsou konflikty se spoluodsouzenými či nějaká forma manipulace, třeba kvůli dosažení různých výhod.

Mohl byste stručně popsat svůj pracovní den?

Tady bych měl asi předeslat, že jsem pracoval jako psycholog ve vězení do roku 2008. Od té doby s odsouzenými pracuji už pouze jednou týdně ve Vazební věznici Liberec, kde se s kolegy v rámci terapeutické komunity věnujeme násilníkům s poruchou osobnosti. Větší část svého času věnuji jako hlavní psycholog metodickému vedení ostatních vězeňských psychologů a psychoterapeutů. To zahrnuje spoustu jednání, vedení pracovních skupin, seminářů, přípravu koncepcí, ale také třeba personální psychologii, která by byla na samostatné povídání. Každý den je jiný, jsem hodně na cestách.

Působení v terapeutické komunitě pro pachatele násilí je příjemnou změnou: ráno přijedu do Liberce, máme poradu týmu, pak komunitní sezení, pak nejdřív jednu, potom druhou terapeutickou skupinu. Po obědě vedu individuální rozhovory nebo dělám diagnostiku nových členů komunity.

A kdybych se vrátil před ten rok 2008, tak tam se časový rozvrh dne řídil hodně podle toho, co se aktuálně dělo: příjem a posouzení nově přijatých obviněných, zjišťování suicidálních a abstinenčních rizik, krizové intervence. S odsouzenými, kteří jsou obecně klidnější, jsem si práci mohl většinou naplánovat dopředu: zde se jednalo o diagnostiku nových odsouzených a o individuální a skupinovou terapii.

Ve všech třech případech to byla vždy velice pestrá práce.

S jakými se setkáváte specifiky ze strany svých klientů v porovnání například s klinickými psychology?

Já to vidím tak, že forenzní, resp. penitenciární psychologie zabírá mnohem širší spektrum klientů než klinika. Je před vámi náhle celé kontinuum variant lidského chování, od naprosto zdravých pacientů po těžké psychiatrické případy, s kterými by se člověk ve vězení vlastně vůbec neměl setkávat, avšak setkává. Duševní poruchy náhle vidíte v širším kontextu, pracujete s nimi jako se součástí příběhu, jejichž jinou součástí je také trestná činnost, téma trestu, kriminogenních rizik, viny. Protože ve vězení se kontroluje doslova všechno, máte komplexní obrázek o člověku: jak se chová ke svým blízkým při telefonování a na návštěvách, jak funguje v terapii a mimo ni, jak funguje, pokud je pracovně zařazen.

Klinický psycholog určitě dostává více pozitivních zpětných vazeb – naši klienti vděčností neplýtvají.

K čemu má dnešní vězení blíž: je to spíše trest nebo nápravné zařízení?

Ačkoliv dříve se Vězeňská služba jmenovala Sbor nápravné výchovy, o nápravu, které se také někdy říká resocializace nebo rehabilitace, se dnes snažíme určitě víc a profesionálněji než dřív. To slovo „náprava“ je ale v naší zemi kvůli historii jeho používání poměrně zprofanované a řada odborníků od něj radí dát ruce úplně pryč. Je to škoda, koneckonců co jiného by si lidé od vězení přáli, než aby pachatel vyšel z vězení „napravený“ a další trestnou činnost už nepáchal? V řadě anglosaských zemí se vězeňské služby běžně jmenují Correctional Service, včetně těch, které považujeme za vyspělé, a nikoho to tam neruší.

Trest odnětí svobody je trest, to je bez diskuse. Samotný režim a práce, což jsou tradičně hlavní složky tohoto trestu, však ovlivní jen část vězeňské populace. Proto na snižování rizika recidivy („nápravu“) působíme i prostřednictvím dalších intervencí.

„Napravit“ neznamená „předělat“. Těžko změníte osobnost člověka. Avšak můžete změnit jeho chování.

Podle statistik je v ČR téměř sedmdesátiprocentní recidiva. Co by se mělo dělat jinak?

Jinak by se mělo dělat hrozně moc věcí! Odpověď bych mohl formulovat na 10, klidně i 50 stran textu. Koncepce českého vězeňství do roku 2025, což je takový dokument, který slouží pro naplánování úprav výkonu vězeňství, má těch stran 162, a to se v něm nejedná o žádné jednotlivosti.

Vyberu jen nepatrný zlomek, který se týká psychologické práce ve vězení: naučit se pečlivě hodnotit kriminogenní rizika a zapracovat je do intervencí, které tato rizika snižují, vnést do systému více důvěry v odborné zacházení, ne pouze nějak symbolicky, ale i ve finanční podobě: výrazně navýšit počty odborných zaměstnanců, vytahovat si z univerzit šikovné studenty, dát jim atraktivní podmínky, dělat osvětu, měřit výsledky, publikovat, poznatky aplikovat v praxi. V lecčems už jsme poměrně moderní, ale celkově náš obor pořád ještě ovlivňují předpotopní předsudky.

Problém recidivy je ale mnohem, mnohem širší a týká se celé trestní justice, v které Vězeňská služba hraje jen dílčí roli a zajišťuje tzv. terciární prevenci. Čili jsme až třetí v pořadí.

Osobně bych si přál, aby se naše země dočkala nové, moderní věznice, postavené podle současných penitenciárních poznatků, adekvátně personálně vybavené, kam by se pak ostatní jezdili učit. To, co by se osvědčilo, by se šířilo dál, do zbylých věznic. Přestavovat dál stokrát přestavované věznice z 19. století, budovy historických pracovních lágrů z doby socialismu nebo vysloužilých vojenských objektů, držet vězně v celách po 10 i více lidech a sledovat krátkodobou úsporu peněz bez nějaké pořádné vize, to už je lépe neopakovat. Ale věřím, že se teď blýská na lepší časy.

Lze u vězňů vysledovat nějaký společný jmenovatel? Ať už z pohledu psychických rysů, sociálního prostředí či jiných faktorů?

Někdy je na vězně nahlíženo jako na nějaký samostatný lidský druh. Jsem přesvědčen, že tomu tak není – každý z nás se za určitých okolností může stát vězněm.

Ale abych se té otázce úplně nevyhnul: jistě ne všichni, ale velká část vězňů pochází z problematického rodinného zázemí, tj. z rozvrácených rodin, z rodin, kde byl problémem alkohol, autoritativní styl výchovy, zanedbávání péče a domácí násilí, často i neuvědomované. Vzpomínám si na jednoho odsouzeného, který vyprávěl, jak ho rodiče mimo jiné hrůzy přivazovali na půdě k lavici, maminka utahovala uzle, otec ho pak bil páskem. Pak ho nechali třeba dva dny zamčeného, než ho pustili ven. On to ale nevnímal jako něco nenormálního, byl přesvědčený, že to tak asi mají všichni. Většina z nás považuje to, v čem jsme vyrostli a co jsme prožili, za nějaké měřítko normy. Teprve po měsících terapeutické práce se ukázalo, jak hluboká traumata v sobě nosil. Traumatizace je ohromné téma – což nic nemění na faktu, že tito lidé traumatizují zase další lidi. Až 60 procent odsouzených vykazuje nějakou poruchu osobnosti: dissociální, emočně nestabilní, smíšenou. U násilníků je to 75 až 90 procent. V osobnostních charakteristikách se zvýšeně objevuje úzkostnost – zejména násilníci bývají extrémně úzkostní lidé, kteří svoji vnitřní nedostačivost vyrovnávají přehnanou demonstrací vnější síly, aby někdo náhodou nepřišel na to, že ve skutečnosti žádnými hrdiny nejsou. Většina vězňů užívala návykové látky. Ale nejpodstatnější je, že věznice jsou plné lidí, kteří se v životě nenaučili zvládat problémy a konflikty nějakým rozumným způsobem.     

Je u vězňů častější pocit viny nebo popíraní situace?

Obvinění se obvykle snaží vyhnout trestu, vinu popírají nebo si ji ani nepřipouštějí. Než se jako odsouzení dostanou do výkonu trestu, často už mají legendu o sobě vybudovanou tak silnou, že jí kolikrát i sami věří. V tom se ale vězni od nás zásadně neliší – i my často tíhneme ke zkreslování skutečnosti a stavíme se do lepšího světla.

Většina vězněných osob rozhodně není nastavena na to, aby se zabývala vlastní odpovědností – obvykle za jejich potíže může blbá parta, blbý kamarád, blbá policie, blbý soudce, blbý stát. Otázkou odpovědnosti, sebenáhledu a přijetí viny se více zabýváme v terapeutických a jiných intervenčních programech, kterými však za současné situace dokážeme pokrýt jen méně než osminu odsouzených. Je to škoda, protože máme docela slušné výsledky. Aby se ale vězeň zabýval svou vinou sám od sebe, to není moc časté.

Stanfordské a Milgramovy experimenty dokazují, že zlu dokáže čelit jen velmi malé procento lidí. Vnímáte zločiny také podmíněné situačním vlivem?

Milgramovy a Zimbardovy experimenty hovoří o trochu jiných věcech a zaměřují se jen na úzkou výseč situačních faktorů, zejména na vliv role. Většina všedních zločinů se ale neděje proto, že jejich pachatelé jsou zrovna v nějaké roli. Oni mají především nějaké potřeby, z nichž těm, které vedou k trestnému činu, říkáme kriminogenní.

Já osobně považuji vliv prostředí za naprosto zásadní podhoubí pro tyto potřeby. Sám jsem u každého svého dítěte viděl, jak moc důležité byly jeho první tři roky života. Co se do dětí budete snažit vložit později, to už bude stonásobně těžší. Jestliže byla něčím narušena raná citová vazba, už to tam později nevpáčíte - a naopak: co vložíte hned na začátku, na tom se dá dál stavět. To je moje osobní empirické ověření Bowlbyho teorie v praxi.

Rané dětství je také obdobím, kdy se na biologických základech temperamentu buduje kostra budoucího charakteru. Ve třech letech již můžete letmo zahlédnout osobnost budoucího dospěláka. Jistě můžete ještě mnohé pokazit (nebo i vylepšit) v dětství, v pubertě či v rané adolescenci, případně v dospělosti, ale změny budou čím dál menší a obtížněji dosažitelné.

Spousta odborníků vám řekne, že nejdůležitější je genetická výbava a další biologické faktory. Někdy až trochu zjednodušeně odkazují na studie dvojčat nebo na některá specifická etnika. Genetickou výbavu nezměníte a třeba takovou impulzivitu prostě nezapřete – ale dá se s ní naložit mnoha různými způsoby.

Pokud budete chtít budoucímu člověku opravdu poctivě a důsledně pokazit život, začněte už v těhotenství, nebo ideálně už před početím: nestarejte se o své zdraví, opíjejte se, pokud chcete vsadit na jistotu, zapojte i nějakou tu drogu. Když se pak dítě narodí, další destrukci rozhodně neodkládejte: upřednostňujte vlastní potřeby před potřebami dítěte, chovejte se nepředvídatelně, nedovolte mu nabýt pocitu, že s vámi může manipulovat nebo se spolehnout na vaši lásku. Trestejte ho pokud možno nahodile. Projevujte nezájem. V době dospívání jsou dobré zkušenosti i s hyperprotektivními a hyperkontrolujícími rodiči. Naučte je, že když něco nejde silou, jde to ještě větší silou. Jděte vlastním příkladem: ukažte potomkovi, že některé věci rozumný člověk nekupuje, ale prostě si je – když se nikdo nedívá – vezme, nebo že vyřídit spor v rodině „pěkně ručně“ je rychlé a účinné řešení. Nějakou tu domácí facku také každý pochopí, některé ženy to dokonce i vyžadují, aby si svého muže mohly vážit, říká se. Pokud to chcete vzít vážně, nechte se sami zavřít do vězení. Když se potomkovi nebude dařit, vysmějte se mu – to ho zocelí. Když bude žádat vaši pomoc, přibouchněte mu dveře před nosem, ať se osamostatní. Řekněte mu, že se ho zříkáte. Pokud vám přes všechno úsilí vyroste zdravý, zralý a sebevědomý potomek, který zdolá i nástrahy školního či ústavního prostředí, už se toho dá udělat opravdu jen málo. Někdy lze na pomoc zavolat zpátky biologii, ideálně v kombinaci s prožitím nějakého traumatu. To se však kontroluje jen obtížně a obvykle to za vás zařídí život sám. - Ale jak říkám, pokud někdo přikládá větší význam genetice, tak ať si těchto situačních vlivů nevšímá.

 

zdroj obrázku:

https://video.aktualne.cz/dvtv/dvtv-8-3-2017-ton-macel-a-vaclav-jiricka/r~679df9040a6411e7b2310025900fea04/r~11a51e9009a311e7a8cc002590604f2e/?redirected=1524469142