Syndrom vyhoření u sester pracujících v psychiatrických nemocnicích

Dobrá sestra si poradí s teoretickými záležitostmi i praktickými úkony. Musí zvládat odbornou péči o pacienta a být pomocnou rukou lékaře, zároveň by měla být psychickou podporou pro pacienty. Také musí respektovat lidská práva, která zahrnují právo na život, právo na důstojnost a právo na zacházení s úctou, a její povinností je dodržovat mlčenlivost a chránit důvěrné informace. No, řekněte, koho by to nevyčerpalo?

Na sestry jsou kladeny vysoké nároky v oblasti flexibility a adaptability, a to jak v oblasti fyzické, psychické, sociální, tak i duchovní. Je po nich požadováno stále vyšší a vyšší vzdělání a sestry, které mají pouze střední zdravotnickou školu, mají omezené kompetence. Tyto vysoké nároky ovlivňují pracovní i soukromý život sester. Mnoho sester cítí potřebu starat se o druhé, kteří jsou v krizi nebo nemocní. Avšak někdy zapomínají, že se musí postarat i o sebe, pokud se nacházejí v závažné životní situaci (Hooper et al., 2010).

Povolání zdravotní sestry rozhodně patří mezi profese s rizikem vzniku syndromu vyhoření (Kebza & Šolcová, 2003). Syndrom vyhoření (burnout) je psychický stav vyčerpání v důsledku chronických stresových pracovních podmínek (Bartošíková, 2006). Je to stav naprostého fyzického a duševního vyčerpání s možnými vážnými zdravotními důsledky (Honzák, 2013). Poprvé byl definován psychologem Herbertem Freudenbergerem roku 1980, který na vlastní kůži poznal stav naprostého tělesného i psychického vyčerpání, a proto se začal zajímat o tuto problematiku.

Existuje řada pojetí a vymezení syndromu vyhoření. Všechna tato pojetí se shodují v tom, že:

• Jedná se o psychický stav, prožitek vyčerpání;

• Objevuje se zejména u pomáhajících profesí;

• Projevuje se v psychické oblasti, ale i ve fyzické a sociální;

• Základem je zřejmě emoční exhausce, kognitivní vyčerpání a často i celková únava;

• Je výsledkem chronického stresu (Kebza & Šolcová, 2003).

Dříve se předpokládalo, že právě práce s lidmi hraje klíčovou roli při vzniku syndromu vyhoření. Ukázalo se ale, že stejně podstatným faktorem je i požadavek na vysoký, nekolísající a bezchybný výkon (Kebza & Šolcová, 2003). Dlouhodobé emocionálně náročné zátěže vedou k pocitu, že pracovník už není schopen takové situace zvládat a že vynaložené úsilí naprosto neodpovídá nízkému výslednému efektu nebo ohodnocení (Bartošíková, 2006). Syndrom vyhoření postihuje osobní i pracovní oblast. Dříve dobrý pocit z práce se mění na negativní a člověk cítí pocity zklamání, marnosti a zhoršuje se jeho pracovní výkon. Dochází ke ztrátě zájmu o další osobní růst, snížení osobních aspirací, odosobnění, snížení empatie a ztrátě či výrazné redukci zájmu o pacienty. Objevují se hostilní pocity, úzkost, deprese, emoční oploštění, negativismus a lhostejnost k práci. Pracovník má snížené sebevědomí a špatné mínění o sobě a své kompetenci. Má pocit, že ve své práci selhal. V důsledku syndromu vyhoření dochází ke stavu celkové únavy, apatie a rychlé unavitelnosti. Takový člověk má problémy se spaním, krevním tlakem, srdcem, dýcháním a zažíváním, navíc ho bolí svaly a hlava (Kebza & Šolcová, 2003).

Co se týče práce v psychiatrických nemocnicích, ukázalo se, že pracovníci v těchto zařízeních často trpí stresem. Ve výzkumu prováděném na psychiatrech (Rathod et al., 2000) bylo objeveno, že 44 % z nich vážně uvažovalo o změně zaměstnání, 26 % o jiné specializaci, 51 % o předčasném důchodu a 35 % o práci mimo medicínu. 11 % respondentů vážně uvažovalo o sebevraždě a 10 % si předepsalo psychotropní léky. Také se zjistilo, že téměř každá pátá sestra je v určitém okamžiku vykonávání profese ohrožena extrémním rizikem vzniku syndromu vyhoření (Rudman & Gustavsson, 2012). K. Nešpor (2009) uvádí následující rizikové faktory, které ohrožují jedince pracující v oblasti duševního zdraví:

Charakter práce a pracovní prostředí:

• Kontakt s citlivými záležitostmi, jako jsou bolest, sex, násilí a smrt;

• Vliv negativních emocí pacientů (deprese, vyčerpání, podrážděnost, hněv atd.) a jejich příbuzných;

• Přenosové reakce pacientů;

• Riziko napadení pacientem;

• Morální a právní odpovědnost, např. při práci se sebe vražednými nebo agresivními pacienty;

• Nejistota při volbě léčby;

• Rozhodování při neúplných informacích;

• Náročný životní styl a přesčasy (zvláště nucené);

• Směnný provoz a noční práce, někdy spánková deprivace;

• Nárazový charakter práce, osoba může být nucena se zabývat mnoha úkoly v krátkém čase;

• Dostupnost návykových léků.

Administrativní rovina, organizace času:

• Ekonomické a organizační problémy;

• Konflikt mezi prací a soukromím, profese a soukromí nejsou jasně odděleny;

• Interakce mezi pracovním a mimopracovním stresem;

• Nadměrná a zbytečná administrativa;

• Nutnost se rychle adaptovat novým postupům.

Osobnostní rovina:

• Nepřipravenost uspokojovat vlastní potřeby;

• Nepřiměřená ctižádost;

• Nahromadění zátěžových situací;

• Osobnostní nebo neurotické obtíže;

• Zneužívání alkoholu, kouření, nadměrný sklon k samoléčbě;

• Přebírání odpovědnosti za věci, které nelze ovlivnit.

Sociální aspekty, týmová práce:

• Profesionální selhání prožívají zdravotníci hůře než jiné profese;

• Nároky na průběžné vzdělávání;

• Stres plynoucí z týmové práce na některých pracovištích;

• Nerealistické nároky a očekávání ze strany pacientů a jejich blízkých;

• Odcizení.

 

D. Schmidt (2011) je přesvědčen, že nejvíce ohroženy jsou sestry, které ve svém oboru pracují deset a více let. Potvrdil, že mnoho zdravotních sester až několikrát za měsíc uvažuje o změně zaměstnání. Sestry uváděly, že je při práci trápí především nedostatek zpětné vazby a týmové podpory, časová tíseň a nevyhovující pracovní podmínky (vysoké pracovní nasazení, noční směny atd.).

Jak je z výše uvedeného patrné, profese sestry je velmi stresující a namáhavá. Není tedy divu, že jsou tito zaměstnanci ohroženi syndromem vyhoření. Je třeba dbát na to, aby k tomu pokud možno nedocházelo, protože tento jev ovlivňuje nejen daného jedince, ale i jeho pracovní výkon. Proto je důležité zaměřit se na preventivní opatření, která omezí problémy s tím spojené a povedou k vyšší spokojenosti zaměstnanců a větší efektivitě práce. Pacienti a ostatní spolupracovníci to jistě ocení.

  

Zdroje

1. • Bartošíková, I. (2006). O syndromu vyhoření pro zdravotní sestry. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů.
2. • Honzák, R. (2013). Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření. Praha: Vyšehrad.
3. • Hooper, C., Craig, J., Janvrin, D., Wetsel, M., & Reimels, E. (2010). Compassion Satisfaction, Burnout, and Compassion Fatigue Among Emergency Nurses Compared with Nurses in Other Selected Inpatient Specialties. Journal Of Emergency Nursing, 36(5), 420-427.
4. • Kebza, V., & Šolcová, I. (2003). Syndrom vyhoření. (2nd ed.). Praha: Státní zdravotní ústav. Dostupný z WWW: http://www.szu.cz/uploads/documents/czzp/edice/plne_znani/brozury/syndrom_20vyhoreni.pdf
5. • Nešpor, K. (2009). Jak zvládat profesionální stres u pracovníků v oblasti duševního zdraví. Psychiatrie pro praxi, 10(1), 41-43. Dostupný z WWW: http://www.psychiatriepropraxi.cz/pdfs/psy/2009/01/10.pdf
6. • Rathod, S. S., Roy, L. L., Ramsay, M. M., Das, M. M., Birtwistle, J. J., & Kingdon, D. D. (2000). A survey of stress in psychiatrists working in the Wessex Region. Psychiatric Bulletin, 24(4), 133-136. Dostupný z WWW: http://pb.rcpsych.org/content/24/4/133.full.pdf+html
7. • Rudman, A., & Gustavsson, J. P. (2012). Burnout during nursing education predicts lower occupational prepairedness and future clinical performance: Longitudinal study. International Journal of Nursing Studies, 49(8), 988-1001. Dostupný z WWW: http://ac.els-cdn.com/S0020748912001186/1-s2.0-S0020748912001186-main.pdf?_tid=731581dc-e18e-11e3-a7c5-00000aab0f27&acdnat=1400748948_20cb8123d06d18f70db8b524205bdd5a
8. • Schmidt, D. (2011). Burnout in the Nursing Profession – a danger (not) to be taken seriously? Norderstedt: GRIN Verlag.

Zdroje obrázků

1. • http://careers.bmj.com/article-images/cf2808.f5_default.gif
2. • http://bmjcareers.mobi/article-images/tayfpapbank2lm.f1_default.gif