Kategorie |
Diet culture – jak moc je nebezpečné příliš se hlídat?
Štíhlost je především v dnešním západním světě považována za ideál krásy. Reklamy spoléhají na estetiku hubených modelek, popkultura je přesycena narážkami na vzhled, tipy na „zaručeně fungující diety pro každou příležitost“ číhají na každém rohu… Ať chceme nebo ne, média ovlivňují nás všechny. Do jaké míry může podporování nezdravých způsobů stravování za účelem nadměrné kontroly hmotnosti působit škodu přispíváním k nezdravé „diet culture“? Co to je a jaký je její vliv na vznik poruch příjmu potravy? Poruchy příjmu potravy (PPP) rozhodně nejsou často diskutovaným problémem bezdůvodně. Jedná se o vážná onemocnění, která dramaticky snižují kvalitu života nemocného – kromě komorbidních psychických potíží (často jsou provázeny diagnózami jako deprese, úzkost, a různé poruchy osobnosti) přinášejí také problémy s tělesným zdravím a v extrémních případech mohou vést ke smrti. Rozlišují se tři hlavní diagnózy PPP (podle DSM-5): mentální anorexie, mentální bulimie a záchvatovité přejídání (specifikované jako diagnóza až v nedávné době) (American Psychiatric Association, 2013). Anorexie, která se vyznačuje intenzivním strachem z tloušťky, narušeným vnímáním vlastního těla, chováním prováděným za účelem snížení hmotnosti daleko pod hranici normy (American Psychiatric Association, 2013), má nejvyšší statistiku úmrtí ze všech psychiatrických diagnóz (odhaduje se kolem 10%, z čehož každá pátá je sebevražda) (Arcelus, 2011). American Anorexia and Bulimia Association uvádí, že v roce 2001 se v USA potýkalo s nějakou poruchou příjmu potravy asi 1,8 % populace – tehdy pět milionů osob. Narušené postoje k jídlu se pak týkají odhadem patnácti procent lidí (Lager & McGee, 2003). Zdá se, že případů nemocných s PPP v poslední době stále přibývá (Hoek & van Hoeken, 2003), navíc bylo zjištěno, že se PPP stále častěji projevují u dívek ve věku mezi 15 – 19 lety (možná se však jedná jen o progres ve včasnějším rozpoznávání nemoci) (Smink, van Hoeken, & Hoek, 2012). Jaké faktory napomáhají vzniku?Ani v současné době však není zcela jasné, jaká je hlavní příčina vzniku těchto onemocnění – mluví se o interakci několika faktorů (tzv. biopsychosociální model), tedy kromě zřejmého vlivu genetiky (Helder & Collier, 2011) a prostředí (vrstevníci, rodina (Novák, 2010)) hrají roli i osobnostní rysy - ve větším nebezpečí jsou osoby se sklony k perfekcionismu (“Statistics & Research“, 2018) nebo negativní afektivitou. Dále k rizikovým faktorům bývá řazena například nízká sebeúcta a negativní body image (postoj jedince k vlastnímu tělu – jeho velikosti, tvaru a estetice) (Novák, 2010). Problematika „diet culture“Problém „diet culture“ (Mann, 2018; Dening, 2018) – se týká nás všech – ať jde o očividnou mediální masáž, náhodou zaslechnuté rozhovory kolemjdoucích, rozšířené předsudky vůči obézním (nebo naopak „příliš hubeným“) lidem, případně posedlost „zdravým“ životním stylem. Když se zkusíme zamyslet, možná odhalíme spoustu nelogických vzorců ve vlastním myšlení a zvyklostech. Proč bychom nad čokoládovým dortem měli mluvit o „hřešení“ a plánovat návštěvy posilovny za účelem „smazání viny“? Proč považovat „sebenenávist“ za normální, a svými často bezmyšlenkovitými poznámkami a automatickým chováním podporovat tento nezdravý koncept tolik spjatý s povrchním pohledem na „krásu“...? Výzkumy hovoří jasněNa subklinické úrovni se nespokojenost s vlastním vzhledem především u žen stala tak běžně pozorovaným fenoménem, že odborníci mluví o „normativní nespokojenosti“ (normative discontent) (Rodin, Silberstein, & Striegel-Moore, 1985). To, co dříve bylo zkoumáno jen u adolescentů a dospělých, se však ve světle nedávných studií ukazuje být jevem vyskytujícím se už od raného dětství. Ve věku pouhých šesti let už dívky vykazují touhu být štíhlejší a některé dokonce zkouší držet diety (Davison, Markey, & Birch, 2000; Ambrosi-Randic, 2000; Dohnt & Tiggemann, 2004, 2005; Poudevigne, O’Connor, Laing, Wilson, Modlesky, & Lewis, 2003). Výsledky studie Dohnt & Tiggermann (2005) naznačují, že v přijímání ideálu štíhlosti hrají u takto mladých dívek roli jak média, tak i vrstevníci. Pokud u svých kamarádů vnímají nespokojenost s jejich vzhledem, je pravděpodobnější, že budou samy se sebou nespokojené, mít větší povědomí o dietách apod. Dívky, které si prohlížely časopisy pro ženy, vykazovaly větší nespokojenost se sebou; stejný efekt mělo sledování hudebních vystoupení v televizi, a čtení dívčích magazínů vzájemně souviselo s se zvýšeným povědomím o dietách. (Dohnt & Tiggermann, 2006). Ve výzkumu, kterého se účastnilo 581 dívek (9-10 let) zjistili DeLeel, Hughes, Miller, Hipwell, & Theodore (2009), že 35 % devítiletých a 38 % desetiletých označilo jako „ideální“ postavu menší, než byla jejich vlastní. Tento trend pokračuje do období adolescence, kdy podle jedné studie dosáhl až 44% (Bearman, Presnell, Martinez, & Stice, 2006). Nespokojenost se svým tělem se dále zvyšuje a přetrvává do dospělosti u téměř 90% žen ve věku 25 – 89 let (Runfola et al., 2013). Vliv společnosti a prostředíParekh & Schmidt (2003) v kvalitativním výzkumném šetření zjistili, že psychologický nátlak společnosti (především pak marketing módního průmyslu) má velký vliv na body image respondentů a jejich stravovací návyky. Stejně jako participanti s diagnostikovanou poruchou příjmu potravy, i všichni v kontrolní skupině vnímali, že „společenské přijetí“ je nezbytně podmíněno štíhlostí. Přestože všechny ženy účastnící se tohoto výzkumu uvedly, že vnímají ideály prosazované médii jako nerealistické a špatné, zároveň přiznaly přání a odhodlání změnit svůj současný vzhled pomocí cvičení nebo změny stravování. Výsledky této studie také naznačují, že diety mohou dobře sloužit jako „výmluva“ jak zakrýt chování typické pro PPP – „dělají to přeci všichni, takže je to v pořádku“. Jaký bude vývoj do budoucnosti?„Někteří autoři si myslí, že tělesná nespokojenost je pravděpodobně nutný předpoklad pro rozvoj poruch příjmu potravy, avšak není postačující. Otázkou zůstává, proč se pouze některé ženy nespokojené se svým tělem pokusí patologickými prostředky zhubnout či dosáhnout změny postavy, zatímco jiné s ním zůstanou nespokojené, ale nezačnou držet diety, přejídat se nebo zvracet.“ (Novák, 2010, p.21). Říci, že „za všechno můžou média“ svým prosazováním nedosažitelného, nezdravého a nerealistického ideálu, by bylo přílišné zjednodušení. Na druhou stranu, efekt je prokazatelně dost velký na to, aby záhada vzniku onemocnění PPP zůstávala ne zcela vysvětlena. Zbývá tak prostor pro další a další výzkumy, které odhalí postupy vzniku a také způsoby, jak s onemocněním bojovat. V nejlepším případě by zjištění mohla pomoci (nejen rizikovým populacím) k zlepšení body image a prevenci samotných onemocnění. Více o PPP a rady, jak být případně nápomocen blízkým zotavujícím se z některé z těchto poruch můžete najít v článku Kristýny Brožkové: http://psychologon.cz/component/content/article/14-psycholog-online/597-poruchy-prijmu-potravy-a-rodinni-prislusnici-jak-pomoct-sobe-i-nemocnemu.
Zdroje
|
Psychologický ústav Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Arne Nováka 1
602 00 Brno
Česká republika
PsychoLogOn,
jejímž autorem je Department of Psychology, Faculty of Arts, Masaryk university,
podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.psychologon.cz
